Tento článek je úvodem do druhů Yixingských hlin, jejich složení a původu. A začnem jak jinak – geologií…

Město Yixing je centrem oblasti známé hlavně výrobou konviček ze stejnojmenné hlíny. Je to ale především obchodní centrum. Samotné konvičky se vyrábí asi 20km odtud, v městečku (nebo spíše vesničce) DingShu Zhen, ležící mezi dvěma kopci Ding Shan a Shu Shan, dle kterých je toto městečko také pojmenováno. Naprostá většina zdejších obyvatel vyrábí konvičky a další předměty z yixingské hlíny, mají to jako hlavní, nebo alespoň vedlejší zaměstnání.

Sláva konviček z Yixingu je dána zaprvé unikátními vlastnostmi hlíny a zadruhé perfektní konstrukcí, jež se zdokonalovala celá staletí.

Přesto však hlínu, která by se podobala Yixingské, lze najít na spoustě jiných míst. Yixingská Zi Sha se od těchto hlin liší vyšším obsahem kaolinitu a křemičitanových částic, co po vypálení dodává konvičkám mastný lesk a pórovitou strukturu. Zi Sha má mimochodem dva druhy pórů – otevřené a zavřené, právě proto se táto keramika pomalu ochlazuje, udržuje čaj dlouho horký, ale zároveň mu umožňuje dýchat.

Pojem „Yixingská hlína“ je pojmem souhrným, označuje všechny druhy hlin, které se v této oblasti těží. Zdaleka ne všechny z nich jsou použitelné pro výrobu čajové keramiky a ještě menší skupinu těchto hlin lze zahrnout pod označení Zi Sha, neboli „purpurový písek“. Právě tato hlína je známá po celém světě, právě ona je tou „šťastnou drahocennou hlínou“, tak vhodnou pro výrobu čajových konviček, nádobí a dóz. Z jiných „obyčejných“ druhů Yixingské hlíny se výrabí už jen květináče, hrnce a další levné spotřební výrobky.

Yixingská hlína celkově a také Zi Sha konkrétně leží v pásmech v rudních ložiskách. Vrstvy rudy se dají rozdělit následovně:

1) Bai Ni – hlína bílé barvy, obsahující hlavně kaolinit. Používá se při výrobě porcelánu a jiné keramiky. Samotný kaolin se také občas přidává i do Zi Sha, nebo se nanáší na povrch konviček. Avšak na kvalitě jim to rozhodně nepřidává…

2) Neng Huang Ni – měkká plastická hlína světložluté až cihlové barvy nejnižší kvality. Je to něco mezi Zi Sha hlínou (což je vlastně polokamenina) a obyčejnou (jílovitou) hlínou. Někteří řadí tento druh hlíny do skupiny Zi Sha, avšak tradičně se za Zi Sha hlínu neoznačuje, a pokusy ji do této skupiny zařadit jsou spíše pokusy vydávat další levné čínské výrobky za známý a kvalitní brand… Původně se používala jako materiál pro výrobu běžného kuchyňského nádobí, nebo se přidávala do Zi Sha pro zvětšení plasticity a odolnosti při vypálení.

Neng Ni jako ruda:

Neng Ni tedy není zkamenělá a výrobky z ní vypadají jako výrobky z obyčejné hlíny. Zde máte několik ukázek, jak může vypadat konev z měkké jílovité hlíny nízké kvality:

Kvůli „suchému“ nevábnému vzhledu se Neng Ni často míchá s kaolinem, aby získala „mastný lesk“ jaký mívají konvičky z Zi Sha. Avšak lesk konviček míchaných s kaolinem není „mastný“, připomíná spíše výrazný lesk obyčejné keramiky a jejich povrch se často podobá na plastelínu. Je příliš hladký a není vůbec pórovitý. Níže jsou ukázky „kaolinových zrůd“:

Každopádně Neng Ni hlína se na výrobu čajové keramiky moc nehodí, má také jiné režimy vypalování. V konečném výsledku, pokud je čistá, bývá často nedopálená a proto příliš nasává čaj, doslova ho „pije“ a tím kazí sílu nápoje. A pokud je míchaná s kaolinem, tak naopak není schopná nasávat vůně a chuť čaje, prostě zůstává jen obyčejnou keramickou konvičkou. Neng Ni se tedy hodí na výrobu květináčů, obyčejného nádobí a jiných levných výrobků do domácnosti.

3) Jia Ni – vrstva pevné zkamenělé hlíny, která se používá hlavně k výrobě keramiky, nádobí, váz, dóz atd. Právě z této vrstvy pochází malinkatá, ale tak slavná skupina hlin, známých pod souhrným názvem jako ZI SHA.

Uvnitř ložiska Jia Ni leží Zi Sha v různých vrstvách. Kvalita hlíny je dána konkrétní vrstvou a hloubkou, kde se Zi Sha nachází. V horních vrstvách leží „měkčí“ druhy jako např. Lü Ni, hlouběji zkamenělá Zi Sha střední kvality, zvaná také Gen Sha. A ve spodních vrstvách velmi „tvrdé“ druhy jako Zhu Ni.

Toť prozatím vše. Další článek budu věnovat jednotlivýn druhům Zi Sha.

Malý slovníček pojmů (jen tak pro lepší přehled ):
- Bai Ni – bílá hlína (celá jednotlivá vrstva), obsahující hlavně kaolinit.
- Neng Huang Ni – měkká žlutá hlína (celá jednotlivá vrstva), hodící se na výrobu levných hliněných výrobků.
- Jia Ni – pevná zkamenělá hlína. Celá vrstva, ze které také pochází Zi Sha.
- Zi Sha – doslova „purpurový písek“. Známá ve světě jako „Yixingská hlína“. Dokonalá hlína (nebo spíše polokamenina) na výrobu čajových konviček. Těží se nebo v minulosti se těžila na spoustě míst v okolí města Yixing. Např. Huang Long Shan, Zhao Zhuang Shan, Hu Fu, Fu Dong atd. Vypaluje se při poměrně vysokých (do 1400°C) teplotách, kvůli čemu je velmi tvrdá (i když křehká) a nevyžaduje glazování.
- Kaolinit (kaolin) – jílový minerál se vzorcem Al4(OH)8Si4O10. Své jméno dostal po kopci Gao Ling v provincii Jiang Xi. Používá se hlavně na výrobu porcelánu.

Foto kaolinu z wikipedii:

© 2009 Maxim Obukhov.

Výraz „dračí pec“ se na těchto stránkách používá poměrně často. Dokonce tu máme celou sekci pojmenovanou dle tohoto výtvoru. Pro mně toto slovní spojení je již takovou samozřejmostí, a to kvůli tomu že, konvičky z dračí pece jsou mým hlavním (po Zhu Ni hlíne ovšem) sběratelským objektem. Ale zdaleka ne všichni z Vás tuší o co přesně jde. Je na čase tuto chybu napravit

Pec je něco, co přímo souvisí s procesem výroby Yixingské keramiky. Po zpracování hlíny, jejím případném vyležení, vytvarování konve a jejím případném uskladnění na nějakou dobu, se konev dříve či později musí vypálit. Tento proces je minimálně stejně důležitý jako samotné tvarování konve. Dobrá kvalita keramiky není nikdy dána jen kvalitou materiálu, nebo prací mistra. Bez náležitého a správného vypálení se konev nikdy nestane dobrým nástrojem na přípravu čaje. Vlastnosti nejlepšího materiálu nejsou nikdy dány jen jeho povahou, aby se projevily, potřebují správné vypálení. Proto moderní výrobky často mají jinou barvu nebo mnohem horší vlastnosti než konve staré. V dnešní době probíhá vypalování hlavně v moderních elektrických pecích. A doba vypalování není vůbec tak dlouhá jako dřív. Uspěchaný svět – víc výrobků, větší odbyt, a to vše na úkor kvality. O něco lepší jsou pece tunelové, ohřívané hlavně plynem a benzínem. Existují také pece uhelné, ale tento způsob vypálení je již dnes rovněž celkem vzácný.

Tak co je tedy dračí pec? Nejstarší pec, nalezená v Yixingu v roce 1976, pochází z období Severní dynastie Song a je vlastně pecí dračí. Ještě starší byly nalezeny v provincii Zhejiang. Samotná pec je geniálně jednoduchá. Nemá tradiční dlouhý kouřovod, nenadarmo čínské přísloví praví: „Pec s komínem je vyhozené dříví“. Vzdušný tah je vyvolán rozdílem výšek mezi hlavní spalovací komorou, umíštěnou dole – „Hlavou draka“, a otvorem na odvod kouře na vrcholu kopce – „Dračím ocasem“. Pec se vždy staví na mírném svahu kopce, který má sklon přibližně 23 stupňů. Umístěna má být na ose jih-sever. Z cihel se staví tunel, obvykle přibližně 15m dlouhý (bývá i mnohem víc i míň), 2 až 3 metry široký a přibližně 2 metry vysoký. Po stranách je několik vstupů pro naložení/vyložení pece. Ve stropě je rovněž řada otvorů sloužících pro zvětšení teploty a vhazování dříví. Konstrukce dračích pecí se prakticky nepozměnila od doby dynasie Song. Nehledě ale na tuto jednoduchost dá se v nich vypalovat dokonce porcelán, teplota přesahuje 1400 C. Jediným nedostatkem těchto pecí je obrovská spotřeba dřeva. Jen příprava paliva trvá několik dní, a samotné vypálení a následné vychladnutí pece další týden. Rovněž kvůli obtížné kontrole teplotního režimu zmetkovitost na konvičkách přesahuje 30%. Dračí pec ale funguje dle řčení: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Pokud konvička má defekt nebo vnitřní napětí, tak se to v peci projeví, pokud je udělaná dobře tak nejen přežije, ale získá nejlepší vlastnosti. Vypalování v dračí peci je totiž pro yixingskou Zi Sha hlínu to nejlepší – vzduch se tu udržuje horký a suchý a napomáhá vypařování vody. Konev se jakoby vysuší, většina konviček proto po vypálení (kromě Zhu Ni hlíny) zní poněkud dutě.

Uvnitř dračí pece se výrobky ukládají na keramické police. Celý prostor pece musí být vyplněn vypalovanými předměty, jinak je tu větší riziko ztrát. Kvůli velkému procentu zmetkovitosti se v dračích pecích vypalovaly hlavně levné a hrubé hliněné předměty (např. hrnce). Konvičky vždy tvořily jen část vypalovaných výrobků, práce s nimi je velmi složitá. Soukromé keramické dílny si mohly dovolit i vlastní menší pece, jen pro vypálení yixingských Cha Hu. Způsoby vypálení jsou dva. První spočívá ve vypálení konvičky uvnitř jiné keramické nádoby (krytu) tak, aby nedocházelo ke kontaktům s ohnem. Částečně tuto funkci plní i samotná konstrukce polic uvnitř dračí pece, avšak mezery stejně zůstávají a konvičky mají občas jednu stranu více vypálenou než druhou. Druhý způsob spočívá v přímém vypálení plamenem, v tomto případě konvičky dostávají unikátní a neopakovatelnou barvu povrchu a mají četné stopy po hoření. V první polovině 20. století se většina keramiky v Yixingu vypalovala v dračích pecích. V roce 1960 propukl v Yixingu obrovský požár kvůli jedné z nich, poté byly dračí pece vládním nařízením zakázány.

Závěrem:

Přibližně před 10 lety bylo povoleno obnovit činnost jedné z dračích pecí, jako turistické atrakce a pro zachování tradic. Během celé té doby stoupal zájem o tento starobylý způsob vypalování. A v posledních letech začaly vznikat pece další, soukromé. Bylo to umožněno hlavně kvůli velkým snahám (hlavně asi finančním) bohatých hrnčířů z Taiwanu. No a jejich čínští přátelé o to rovněž usilovali (ať už kvůli snahám uchovat hodnoty a tradice, nebo kvůli přání si nacpat peněženky na prodeji raritních předmětů).

P.s.: Osobně si myslím, že i moderní metody vypalování skýtají spoustů možností. A teoreticky vzato, některé druhy hlín by mohly získat lepší vlastnosti při vypálení některým z moderních způsobů. Avšak vyžadovalo by to jistou péči. Většina moderních výrobců se zajímá ale jen o zisky, o odbyt a vyrábějí konve rychle. A dvě hodiny v elektrické peci nemohou vůbec dát konvičce to, co několik dní v peci dračí. Když ještě existovala první yixingská továrna, kvalita materiálu a vypálení byla přísně hlídána státem, takže kusy ze 70. let pořád mají moc dobrou kvalitu. V naší době ale jen vysoce postavení mistři se starají o kvalitu ve všech etapách výroby. Proto také jejich konvičky stojí desítky tisíc dollarů… Existuje rovněž pár nadšenců (nebo spíš jejich spolků), co se rozhodli obnovit starou kvalitu a tradici vypalování konviček pomocí dřeva. Každopádně praxe pořád potvrzuje: hlína vypálená v dračí peci (hlavně stará, ale i novější) má unikátní vlastnosti a dělá „jen dobrou konvičku“ opravdovým skvostem…

Někteří náročnější sběratelé pokládají za pravý Yixing jen konve vypálené v dračí peci. Já jsem osoba tolerantnější – dle mě Zi Sha je prostě Zi Sha (ať už vypálená tak nebo tak), ale uznávám, že vypálení dřevem dodá hlíně jiný rozměr.

Přikládám zde ještě amatérské video, které jsem našel někde na pláních Internetu.

Dragon kiln: Dragon kiln

Tak jak se tedy yixingské konvičky výrábějí? V tomto článku pominu „prenatální“ stádium existence konvičky, jež zahrnuje cestu kameniny z dolu ven a její následné zpracování. Proces, ve kterém se z kamenité rudy stane materiál schopný dát konvičce život. Zaměřím se tedy rovnou na výrobní postupy konviček z tohoto již připraveného materiálu. Zajímají nás především jako vodítko při výběru té či oné konvičky do našich sbírek. V podstatě jsou tyto způsoby čtyři. Podíváme se podrobně na každý z nich.

1) Způsob první – celoruční zpracování.

Původní způsob výroby Zi Sha konviček. Je to právě ten způsob, který si představuje každý z nás když se mluví o yixingu. Kus hlíny, dřevěný podstaveček, dřevěné kladivo a další nástroje. A jako hlavní nástroj – ruce mistra. Nebudu podrobně popisovat celý průběh, raději Vám tu nechám odkaz na tato krasná videa s ukázkou práce mistryně Zhou Gui Zhen, ať se můžete podívat sami:

http://www.youtube.com/watch?v=dKqwuS-UHkk

http://www.youtube.com/watch?v=jOcrwGAff8s&feature=related

A tady je mistr Zhu Jiang Long:

http://www.youtube.com/watch?v=IWI9H2sT80Q&feature=related

Nádhera, že? Vznikají tak dokonalé Zi Sha konvičky. I přesto, že vypadají jednoduše, jsou to opravdové perly do každé sbírky, harmonické, dokonalé v detailech, s čistou vnitřní energií. Stát, taková konev, může desítky tisíc korun (nebo i dollarů).

Bohužel na českém trhu jsou již poměrně vzácné. Ještě před 5-6 léty se ručně vyráběné konve dali koupit i za tisícovku, avšak dnes si budete muset připlatit, nebo dlouho hledat a mít štěstí.

Čím se taková skvělá konev vyznačuje: dokonalost detailů, celková harmonie a vyváženost všech částí konvičky. Čisté linie, proporcionální soulad a vynikající materiál. Občas jsou uvnitř vidět svislé čáry, které vznikají při spojení zdí konve s jejím základem a následném zahlazování (viz. video). Velmi často je vidět spoj zevnitř konvičky – naproti uchu. Je to dáno tím, že prsty mistra nemůžou odstranit všechny vnitřní nerovnosti. Takže zevnějšek konvičky je dokonalý, ale vevnitř můžete pořád sledovat „stopy mistra“. Nahmatat jak konev držel během výroby. Tento spoj může být mistrem i odstraněn, avšak stopy po něm stejně zůstanou. (http://www.zsmjw.com/guanhu.asp – mistr odstraňuje spoj). Na víčku běžně není vidět zábrus, a pokud je, tak musí být vidět, že povrch a vnitřek konve jsou ze stejného materiálu (viz. foto). Může mít taky razítko na zdech vevnitř, což ale není jistota – už jsem viděl i padělky s vnitřním razítkem. Navíc je to poměrně mladá záležitost. Čína se totiž v posledních letech snaží dostat na evropský trh a kvůli tomu chtějí v příštím roce zavést pravidla pro označení celoručně zpracovaných konviček právě razítkováním zdi (ne základu) vevnitř, což se ale pořád dá padělat, ať o tom tvrdí cokoliv…

Na obrázku dole je ručně dělaná konev z Zhu Ni hlíny. Je vidět spoj uvnitř, zevnějšek je dokonalý a harmonický. Tak přesnou linii v provedení (z hubičky až na ucho) byste neudělali ani na papíře. Cena takových konviček začíná na částce několika tisíc Kč za kus.

Na následujících obrázcích vidíte celoručně vyrobenou konev středně-nižší třídy. Je vytvarovaná do podoby nárůstu na stomě ginko. Vypadá celkem slušně – slušný materiál i celkem harmonický tvar. Avšak detaily pokulhávají – hubička není úplně rovná, dataily na povrchu (vedle berušky) nejsou dokonalé. Stát by měla maximálně do 1500-2000,- Kč. A pokud detaily budou zpracovány ještě hůř (mistr zapomene hrudky hlíny na povrchu, nezpracuje obrysy precizně atd) tak je to low-end a nedoporučuji takovou konvičku vůbec kupovat.

2) Způsob druhý – poloruční zpracování s použitím formy.

Toto je v dnešní době nejrozšířenější způsob výroby Zi Sha konviček (i když v low-endu už začíná převládat způsob třetí). Na trhu je jich dost, tvoří asi tak 60% nabídky obchodu. Konev se vyrábí v podstatě stejně jako první varianta, ale práce mistra je usnadněná použitím formy na tvarování „těla“ konvičky. Ukázka:

http://www.tudou.com/programs/view/etixSZw0JBg/

Je to jen mnohem snadnější práce, avšak kvalita samotné konvičky může být na celkem vysoké úrovni. Materiál může být použit dokonce stejný. Tyto konvičky se vyznačují občasnými vodorovnými čárami uvnitř (nejsou však ale pravidelné jako při třetím způsobu), také na povrchu může (nedopatřením výrobce, jelikož těmto konvičkám věnují mnohem míň pozornosti než drahým celoručním) stopa po formě, taková „jizva“ na těle konve.

Na těchto fotkách vidíte konvičku zpracovanou pomocí formy. Materiál je úplně v pohodě, víčko na ni přiléhá ještě líp než na konvičkách celoručních (kvůli přesnosti formy), teče také perfektně. Prostě dokonalý pracovní nástroj na přípravu čaje. Ale chybí jí duch, harmonie a hlavně vnitřní energie konviček celoručních. Je to proste super konev, ale není to pořád ono (těžko se to popisuje, chce to vzít do rukou celoruční a poloruční konvičku a hned ucítíte rozdíl. Jako rozdíl při řízení škodovky a porshe – jsou to auta, mají 4 kola a jezdí, ale když je zkusíte ovládat, poznáte velký rozdíl)… Vepředu pod hubičkou vidíte tenkou jizvu, která náhodou zůstala po použití formy. Uvnitř jsou nepravidelné vodorovné stopy po zahlazování. Musím ještě přidat, že formy v Číně se občasně používaly už od doby dynastie Qing, ale nebyly tak rozšířené jako v naší době.

3) Způsob třetí – hrnčířský kruh.

Tato technologie naprosto ovládla low-end, a hodně zasahuje i do střední třídy. Do Yixingu se dostala z Kantonu ve druhé polovině 20. století. Ukázka:

http://www.freehead.com/thread-6619972-1-1.html

Materiál je o několik stupňů horší než u dvou předcházejících metod. Hlína obsahuje dost vody a je to už spíš hlína než kamenina. Sice vyschne a vypálí se při vysokých teplotách tak, že dokonce vydává velmi vysoký cinkavý zvuk, lehce podobný (ale JEN podobný) zvuku Zhu Ni. Avšak není to tradiční, ani přirozený způsob výroby yixingu. Co je rysem těchto konviček? Zdi takových konviček jsou poměrně tenké (to také zesiluje cinkavý zvuk). Tělo konve je rovné ze všech stran, což není dáno uměním mistra, ale způsobem výroby. Víčko většinou sedí perfektně, konev dobře teče. Uvnitř konve jsou pravidelné vodorovné koncentrické kruhy (jako na vodě). Jsou také ve víčku. Viz. fotky. Tyto konvičky můžou posloužit jako dobrý nástroj na přípravu čaje, avšak vzhledem k mizerné kvalitě materiálu, moc bych je nedoporučoval. Vyskytují se nejčastěji ve třech barvách – červené, černé a občas modré. Proč tyhle? Samotná barva konviček je hnědá nebo šedá, nevýrazná a hnusná. Proto se po výrobě ponoří do těkutého kaolinového roztoku, nebo se tím nabarví pod vysokým tlakem. Barva potom přípomína Zhu Ni (červená) a Hei Ni (černá), hezky se lesknou (právě kvůli kaolinu). Jako barvivo se v lepším případě používá železný prášek, kobalt a hořčík. V horším případě přímo barva. U každé z takových konviček pod víčkem najdete zábrus – linii, kde uvidíte přirozenou barvu vnitřku konve (viz foto). Prodejci je často dekorují malbou nebo vyřezávaním, aby se lépe prodávaly… Na našem trhu jejich podíl značně vyrostl v posledních letech a činí snad už kolem 30%.

Do sbírky bych z těchto konviček doporučoval jenom červené konvičky práce firmy Da Zhou, s černým ornamentem po ještě nevypálené hlíně. To jsou jediné konve střední třídy vyrobené tímto způsobem, co znám…

Na fotkách je typická konev z hrnčířského kruhu. Barva zábrusu na víčku je jiná než barva povrchu (ve skutečnosti mnohem výraznější než na fotce). Uvnitř jsou vidět vodorovné kruhy. Na konvičce je razítko firmy, jejíž výrobky jsou velmi rozšířené na českém trhu. Vůbec na tyto konvičky se spíš dává razítko firmy než jednotlivce.

4) Čtvrtý způsob – „lití licí břečkou“.

Noční můra každého sběratele… Válečný zločin proti lidskosti…

Do sadrové (nebo jiné) formy se nalije hlína spolu se ztekucovadlem a vypálí se to… Co je příznačné? HROZNÁ, otřesná kvalita provedení. Křivé konvičky, na dotek vyvolávají u zkušeného sběratele husí kuži. Žádné detaily, konve jsou prostě oplácané. Uvnitř jen trochu zarovnané, často prostě nedodělané. Většinou se snaží tvářit zajímavě – kytičky, barevné ornamenty, ale při bližším pohledu vypadají spíš jako květináče (viz. foto). Což je taky, podle mě, jediný možný způsob jejich využití. Tak to aspoň dělám já – prorazím dno a dám do toho bonsaj. Kolikrát jsou i levnější než misky z yixingu na bonsaje. Bohužel, ale i na takové výrobky narazíte v českých obchodech. V Číne se prodávají zásadně na váhu. Kilo konviček za pár šupů.

Na fotkách je litá konev. Hrozná zvenčí a ještě horší zevnitř. Hrubý povrch na dotek nepříjemný. I takovou mám doma… Nebojte se, nekopil jsem ji, jen dostal… Čeká ji rovněž květináčový osud.